Hlasuji pro KPZ, zpívám pro KPZ

31.07.2014 16:50

Hanka Vacková

 

Maďarsko coby pořadatelská země květnového mezinárodního setkání KPZek se zaměřila na téma farmář a odběratelské skupiny. Prezentovalo se několik projektů, které byly podobné těm, které existují v Česku. Dvě hospodářství jsme navštívili – první mělo klasické polní uspořádání se vznikajícím společenským zázemím a zrovna zde pobíhal „návštěvní“ den. Druhé hospodářství bylo spíše zahradou – krásnou, permakulturní, dojemnou. Tady jsme ve foliovníku spolu se zahradnicí zažili bouřku s krupobitím. Naštěstí na zahradě nenechala stopy, byť se tomu zpočátku nedalo věřit. Zahradnice nám později vzkazovala, že vše přežilo díky naší přítomnosti. Odtud se nám nikomu nechtělo odjet.

 

V Maďarsku jsem prezentovala komunitní zahradu Kuchyňka. Hned poté došlo (neformálně u kafe) na otázku: Proč by komunitní zahrada měla patřit do KPZ? Takže zas a znovu narážíme na potřebu vymezit a vysvětlit pojmy - oddělit městské zahrady a produkční komunitní zahrady.

 

Každý stát je v trochu jiné fázi rozvoje KPZ. Ze zúčastněných států je nejdále - tak to na mě působilo - Německo, naopak teprve na začátku je Švédsko. Paradoxně mě ze všech nejvíc zaujalo právě Švédsko. Tahle země KPZ vůbec nemá, nemá pro to ani název (mimochodem diskuse o genezi názvů pro KPZ v národních jazycích byla velmi zajímavá). Ale zato se mi zdá, že Švédsku chybí jen velmi málo a bude dál než na začátku.

 

Švédi – tedy vlastně Švédky – prezentovaly projekty městského zahradničení a rozjezd produkční zahrady u Waldorfské školy, která má zásobit školní kuchyni. Rozsahy projektů, jejich dlouhodobé trvání a především míra zapojení veřejnosti byly pro mě něco jako zjevení! V zahradničení, které spojuje a zapojuje, jsou desetiletí před námi, společnost je v míře aktivity a zapojení veřejnosti v úplně jiné fázi vývoje a jiné náladě. Srovnávám to se svou zkušeností s partyzánským zahradničením (v Česku), kterému se věnuji přibližně pět let. Během těch let jsem postupně rezignovala na zapojení ostatních. Lidé tomu sice „fandili“, ale míra fyzického zapojení byla velmi malá. (Co se týče komunitního zahradničení, což je mě, jak jsem psala výše, jiné téma, je situace hodně odlišná). Ve Švédsku se zapojením veřejnosti nemají problém, ani ho nijak neiniciují. Lidé se sami přidávají, když vidí, že se něco děje. Ještě je nutné říct, že zúčastněné Švédky pracují (až na jednu – úřednici pracující v přilehlé oblasti) v neziskových organizacích a mají zdroje na zajištění svých aktivit, tedy nejsou v podstatě závislí na aktivitě veřejnosti.

 

Švédkami prezentované zahrady a projekty neprodukují pro soběstačnost svých pěstitelů, aspekt rostlin coby potravin je minimální. Mají především sociální a vzdělávací účely – často jsou cílovou skupinou děti, přistěhovalci a sociálně slabší skupiny. Budují komunity navázané na zahradu, například takto: v zahradě u obytného domu pěstují rebarboru. Žije tam hodně přistěhovalců z arabských zemí a ti nevědí co s ní. Proto kuchařské setkání o rebarboře.

 

Jedna z kuriozit: V jedné ze zahrad, která je v městském parku, musejí, pokud by chtěli rostliny jíst, pěstovat v nádobách s pevným dnem izolovaným od povrchu země. Při budování parku byla použita kontaminovaná zemina, což se zjistilo tak, že úřady trvaly na chemických rozborech vypěstovaného.


Chorvati zakládají první komunitní zahradu, nemají vodu – po měsíci se dozvídám, že jezdí na nejbližší benzínku a čepují tam vodu do kanystru. Doufají, že než pumpaři „dojde“ voda nebo trpělivost, vyřeší sběr vody (například trychtýři na sběr dešťové vody u každého záhonku).

 

V Chorvatsku jsou odběratelské skupiny ilegální, organizují je podobně jako v Česku. Řeší i to, že lidé nemají dost peněz v hotovosti – o předplacení celé sezony na začátku prý jen sní.


Poláci následují naše příklady, a to díky kontaktům. Bojují s tím, jak dostat odběratele k farmáři - stanovili podmínku členství, že lidé odpracují jeden víkend v roce na polích farmáře. V rámci sbližování. Ale nemohou vzít sebou rodiny, děti mají na pozemky vstup zakázán, farmář se obává o jejich bezpečnost. Řeší, jak to zatraktivnit. Z diskusí vyplynulo, že zřejmě tuto podmínku zruší a nastaví ji jako možnost.


Z italských příspěvků mě nejvíce zaujalo jejich permakulturní zahradničení ve vysoké nadmořské výšce (v Alpách) a také fenomén permakulturních zahrad v lese – na ploše skutečného lesa využít všechna rostlinná patra. Např. ve školce stromů jsou zeleninové záhony, když stromy povyrostou, záhony se přesunou jinam. Trvá dlouho vybudovat tento systém.


Všichni hovoříme o svých projektech, pátráme po cizích zkušenostech s našimi problémy, jsme v různých fázích s jejich řešeními. Jsou různé a podobné, tak jako jsou různé a podobné i naše hlasy. A jak se tak nad podobnými a různými tématy potkáváme, cítíme se vzájemni podpořeni a propojeni. Příměr s hlasy rozvíjím záměrně, protože pro mě byl největším zážitkem setkání společný zpěv. Jednoho dne a večera nám „z toho všeho“ vyplynul. Byla to pro mě jako definice, co je to zažít komunitu - společná tvorba a propojená existence na zakládě toho, kdo jsme, jaký každý z nás je v té největší pravdě.


Navrhuji proto: zpívejme společně, chcete-li se spojit, prožít a sblížit.

 

Hana Vacková

KZ Kuchyňka, KPZ Modřany, PRO-BIO LIGA

Zpět

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode